Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ariežský kůň

29. 10. 2008

Ariežský kůň

Úvodem...

Na východních svazích Pyrenejí, pohoří, které odděluje Francii od Španělska, žije mezi Rousillonem a Katalánskem horský pony, někdy nazývaný kůň mérenský, ale známý také jako ariežský. Ačkoli se moderní svět s existencí tohoto ponyho seznámil pozdě, ve skutečnosti se jedná o plemeno starobylé. Například na rytinách a jeskynních malbách v nedaleké jeskyni Niaux, které nám zanechali lovci ze starší doby kamenné, vidíme koně (namalované dokonce černou barvou), kteří mají v zimní srsti charakteristický "vous" jako mérenský kůň. Pravda, v jiných obrazech zase někteří poznávají koně z Camargue a ještě jiné. Avšak o poníkovi z Ariege máme i písemné svědectví. Julius Caesar tohoto ponyho dobře znal a přesně ho popsal krátce před přelomem letopočtu ve svých Commentarii de bello gallico (Zápiscích o válce galské), napůl cestopisu, napůl reportáži o dobývání dnešní Francie...

Název plemene:

Ariegeois, Ariežský kůň, Mérenský kůň

Vysvětlení názvu:

Na jihu Francie protéká malebným krajem hor a pastvin řeka Ariege, pramenící na území jednoho z nejmenších evropských států, Andorry. Její krátký, klikatý tok se vlévá do Garonny několik kilometrů nad Tolouse. Východní svahy Pyrenejí v kraji Rousillon jsou odedávna domovem otužilých horských koníků. Na rozdíl od jižních svahů Pyrenejí, kde jsou podmínky poměrně příznivé, severní strana je drsná a chudá na potravu a terén neschůdný. Tito černí poníci žijí v poměrně nedostupných osadách na březích řeky Ariege. Někdy se také nazývají koně mérenští.

Původ a historie:

Mérenský kůň je zřetelně potomkem divokých příbuzných tarpana. Někteří autoři se domnívají, že je potomkem vymřelých koní z poslední doby ledové, kteří jsou vyobrazení na stěnách francouzských jeskyní a vyznačují se výrazným vousem v zimní srsti. Ariežský kůň mívá skutečně v zimní srsti na dolní čelisti dosti dlouhý vous. To ovšem může být pouhé přizpůsobení drsnému podnebí, stejně jako chlupaté boltce, krátký rous na spěnkách a velmi bohatá hříva i ocas. V zimě mají tito koníci bohatou podsadu, takže se zdají huňatější. Ovšem za tisíciletí chovu pravděpodobně došlo k značným změnám, protože k zušlechtění plemene byli použiti jak těžcí tažní koně, tak dokonce arabská krev. Někteří autoři se však domnívají, že původní ariežský kůň byl již křížen se soumarskými klisnami v římských legiích.

Předkové ariežského koně žili na horských pastvinách patrně již dávno před přelomem letopočtu, protože antičtí autoři se o tomto koni zmiňují jako o velmi vyhraněném typu. Profil tohoto koně naznačuje příbuznost s tarpanem. Ariežský kůň se ustálil v poměrně nedostupné, úzce ohraničené oblasti a potřeby místních lidí se zřetelně odrazily v jeho vlastnostech. Tento pony byl především pracovní kůň, využívaný ve velmi nechůdném prostředí. Kůň pracoval především jako soumar a z těch dob si zachoval úžasný smysl pro rovnováhu, schopnost překonávat nejrůznější terénní překážky a vynikající orientační smysl. U tohoto plemene se ustálila černá barva, údajně proto, že ho používali pašeráci, pohybující se mezi Katalánskem ve Španělsku a mezi francouzským krajem Rousillon. Koně trávili většinu času na horských pastvinách, proto jsou velmi skromní, odolní vůči chladu, mimořádně houževnatí a netrpí téměř žádnými chorobami. Vytrvalost tohoto malého koně je tak velká, že jej ani stroje v posledním století z jeho horských pastvin a stezek nevytlačily. Dodnes tito koníci pracují v horských usedlostech, ale uplatňují se i při různých slavnostních přiležitostech v zápřeži, stali se totiž jedním z národních francouzských plemen a chovají se v hřebčíně v Tarbes, kde jsou podmínky podobné, jako v jejich rodných vesnicích vysoko v horách. Jedná se o vesnice Perles, Castelet, Savignac, Vaychis a Orgeix. Jméno Orgeix je dobře znám všem fandům skokových soutěží, protože jeden z nejlepších parkúrových jezdců, Chevalier d´Orgeix, se pro ně stal pojem. Plemenná kniha mérenského koně byla založena v r. 1947 s cílem uchovat plemeno, ale příliv krve za účelem zlepšení chovu rozhodně není na závadu. Tak se také v r. 1971 do chovu dostala arabská krev s cílem zlepšit exteriér tohoto koně.

Existuje zvláštní podobnost mezi pony z Pyrenejí a obdobnými plemeny z britských Pennin. V Penninách, dovolujících nevyhnutelné styky, žijí na jedné straně poníci dalesští a na straně druhé fellští. Podobná je situace v nížinách při pobřeží Atlantiku, kde žijí rovněž dvě plemena ponyů - malý pottok na západní straně v Baskicku a velký landais v zalesněných nížinách francouzských Landes. Jeho území zasahuje až na planinu Chalosse do povodí řeky Adour. Podobné zeměpisné podmínky jsou v oblasti, kde žije mérenský kůň. Soulanes neboli vysokohorská vrchoviště, velmi připomínající blata v Cumbrii, způsobila, že černý mérenský pony je skoro dokonalým dvojníkem britského fellského ponyho.

Popis a charakteristika:

Ariežský kůň je stavbou těla typický soumar. Má dlouhý hřbet, strmou lopatku, plochý kohoutek a lehce spáditou záď. Jako většina horských koní nemá korektní postoj zadních nohou, často mívá sblížená hlezna. Poměrně krátké nohy mají nápadně krátké holeně, ale velmi pevné, dobré klouby. Kopyta jsou mimořádně tvrdá a zdravá, protože se tito koně po věky nekovali. Jako jízdní koně se používali zřídka, jednak pro svou malou výšku a jednak proto, že jejich krok není právě příjemný, je dosti tvrdý. Na druhé straně pro turistiku v horském terénu v tomto kraji neexistuje lepší horské plemeno. Jistota, s jakou se pohybuje mezi skalami, balvany a bystřinami, je imponující.

Ariežský kůň je vysoký v kohoutku 135 - 150 cm, patří tedy mezi poníky. Má poměrně lehkou hlavu, s náznakem štičího profilu a plochým čelem. Žuchvy jsou na tak malého koně pozoruhodně vyvinuté, zřejmě pro nutnost spásat tuhou horskou vegetaci. Krk je dlouhý, poměrně mohutný a pěkně klenutý, hříva je bohatá, načechraná, na omak drsná. Žíně hřívy i ocasu jsou nápadně silné, stejně jako vous na spodní čelisti, který se objevuje v zimě. Na spěnkách bývá slabý rous. Typické zbarvení plemene je sytě černé, v létě s vysokým leskem, v zimě načervenalé, lesk poněkud snižuje podsada. Chody tohoto koníka nejsou perfektní, ale ve snaze zlepšit exteriér byl do chovu zařazen arab a některé znaky tohoto ušlechtilého koně se prosadily. Ariežský koník je velmi svalnatý, kostnatý a neobyčejně pohybově nadaný. Je schopen skutečně mimořádných výkonů a údajně je v horském terénu neúnavný. Vyskytuje se ve dvou typech. Starší, čistší typ žije podél španělské a andorrské hranice ve vysoko položených údolích, kdežto úhlednější, zušlechtěný typ, se vyskytuje hlavně na francouzském území, zejména v okolí Tarbes. Ariežský kůň je v podstatě přírodní plemeno.

Povaha:

Jako většina poníků, má i ariežský kůň značně svérázný charakter. Je to zvíře soběstačné, velmi bystré, žijící dosud převážně polodivoce, a proto zacházení s ním vyžaduje dobrou znalost jak povahy koně, tak i prostředí, v němž se pohybuje. Na vysokohorských vrchovištích se musí umět vypořádat samostatně s celou řadou potíží, a proto se zejména v kritických situacích jeví jako tvrdohlavý a nezvladatelný. Na druhé straně však po patřičném výcviku je schopen vynikajících výkonů, jak při práci v zemědělství, tak v terénu a údajně i ve službách přestupníků zákona, hlavně pašeráků.

Využití:

Původně to byl kůň všestranný. Osvědčoval se zejména jako soumar, i když jen zřídka nosil soumarské sedlo. I dnes většinou nosí zavazadla jinak upravená. Při své obratnosti dokáže na horských polích i orat a po neschůdných stezkách svážet úrodu do údolí. Žádný traktor dodnes tohoto poníka nenahradil. Je ovšem vázaný na vysoké polohy, v nížinách trpí horkem a pracuje velmi neochotně. Proto v nižších polohách departementu Ariége se kříží s těžkými tažnými plemeny, jako je bretaňský kůň nebo peršeron, čímž samozřejmě ztrácí svůj původní charakter. Tito kříženci jsou ovšem vynikající pracovní koně, protože jsou velmi silní, ovladatelnější a přitom si uchovali veškerou obratnost a skromnost místních předků. V národním hřebčíně v Tarbes se předvádějí v zápřeži a díky své černé barvě vypadají velmi efektně. Při výcviku udivují svou inteligencí. Ariežští hřebci a klisny se používali k chovu mezků a mulů při křížení se statnými a obratnými katalánskými osly. Výsledek byl prý vynikající, dnes ovšem chov mezků a mul upadá.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA