Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rembrandt

30. 10. 2008

Rembrandt

Příběh:

Mezi známými drezúrními koňmi byl Rembrandt několik let bezesporu nejznámější. Rembrandt byl krásný a od přírody elegantní. Jeho lehký a pružný pohyb byl plný síly, a hlavně byl sebevědomou osobností, byl ohromně výkonný a velice chytrý.

Rembrandt se však také velice zajímal o dění kolem, hipologové tomu říkají "lekavý". U něj však i tato vlastnost byla přehnaně vyvinutá, a tak práce s ním nebyla jednoduchá. "Každý den si vymyslel něco nového," říká i jeho jezdkyně Nicole Uphoffová. "Nuda s ním nikdy nebyla, vždy to bylo zajímavé a nakonec jsme to spolu zvládli." To tedy ano. Důkazem je 13 zlatých medailí získaných na mezinárodních šampionátech a olympijských hrách.

Rembrandt se narodil u Herberta de Baeye jako westfálský kůň. Jeho otec, Romadour II, byl charakteristický velice elegantním exteriérem, samozřejmým vystupováním a hlavně svými prostornými a pružnými chody. Rembrandtova matka je sestrou známého Ahlericha, jehož chovatelem mimochodem byl taký Herbert de Baeye.

Synovec Ahlericha, Rembrandt, se narodil 15. března 1977. I když byl krásným a hodným hříbátkem, výstavy ho nebavily. I jako hřebce ho nikdo nechtěl, proto byl v 2 letech vykastrován. Po dalším roce byl prodán za 16 500 DEM Josefu Hahnemu. V jeho stáji se začátkem roku 1981 objevila rodina Uphoff, která sháněla koně pro svou 14letou dceru Nicole. "I když nebyl zrovna nejhezčí, protože měl oteklé oko, asi se někde zranil, okamžitě jsem se do něj zamilovala. Byl sice trochu subtilní, ale pěkný a s již tenkrát vynikajícími chody", vzpomíná Nicole Uphoffová. Spolupráce s tímto energií překypujícím koněm však byla den ode dne těžší.

Mladá jezdkyně nebyla schopna zvládnout jeho obrovskou chuť jít dopředu a tak Rembrandt přišel do výcviku Toma Hollanda. Zandelouho poté přešel do rukou Klause Balkenhofa, který Rembrandta popsal jako klenot s neuvěřitelnými předpoklady, ale zároveň se netajil tím, že je to kůň, který reaguje přecitlivěle a kvůli své lekavosti není nejpříjemnějším partnerem. Řekl o něm ale, že se hezky jezdí a dobře se s ním pracuje. Známý mistr Fritz Tempelmann má asi jiný názor. Byl dalším jezdcem, který se musel vypořádat s Rembrandtem, a zlomil si přitom nohu. Jak se formovala Rembrandtova osobnost, stále častěji dával najevo své nálady. Brzy byl tak obtížný, že i nasednutí na něj se stávalo uměním. V té době se Uphoffovi rozhodovali, zda se ho nezbavit. Dobří přátelé jim ale radili, aby vydrželi. Rembrandta dostal na starost Dr. Uwe Schulten-Baumer, který ho v letech 1985-1988 dostal na vrchol. Nejsilnější stránkou tohoto výjimečného trenéra je to, že se dokáže zcela do koně vcítit. Nejprve nechal Rembrandta uvolňovací prací zapomenout na svou minulost a pak ho pomalu a opatrně naučil vyšší matematiku drezúry. V roce 1987 startoval Rembrandt prvně v Grand Prix. O pět měsíců později vyhrál s Nicole svůj první speciál, přičemž porazil Christine Stückelberger s Gaugin de Lully. Potom vyhráli 2 zlaté medaile na Mistrovství Evropy mladých jezdců, přidali dvě první místa v hlavních soutěžích v Rotterdamu a koncem roku byli přijati do olympijského týmu.

Do Koreje odjeli poté, co vyhráli mistrovsví Německa ve Verdenu a Grand Prix Special v Cáchách. Tyto soutěže vyhráli i v olympijském obdélníku, přičemž v soutěži družstev porazili Margaret Otto-Crapin o 3 body. V soutěži jednotlivců již vítězství bylo jasnější. Tentokrát dostali o 59 bodů více. K tomuto příspěly zejména dokonalé prodloužení v klusu i ve cvalu, téměř vždy optimální piafy a pasáže včetně přechodů. I čerstvost a elasticita tohoto valacha, který budil dojem, že má neomezené možnosti, značně k výsledku přispěly. Opět zde bylo dokázáno, že drezúrní ježdění není jen bezchybné provedení předepsaných lekcí. Toto vítězství bylo jedinečné i z jiného hlediska, vždyť Nicole i Rembrandt byli téměř nezkušení. Když Heinz Pollay v roce 1936 vyhrál dvě zlaté medalile, bylo mu 28 let. Po téměř 52 let byl ve statistikách veden jako nejmladší olympijský vítěz. A nyní ho z této pozice vytlačila 21-letá.

Ve stylu Soulu to šlo nějakou dobu dál. 1989 dvojitý úspěch na mistrovství Evropy a 1990 vítězství na mistrovství světa. V r. 1991 opět byli členy vítězného družstva na mistrovství Evropy, v jednotlivcích ale zvítězila Isabell Werth a Gigolo. O rok později byli opět na vrcholu v Barceloně, kde byl Rembrandt tak dobrý, že získali 1626 bodů, čehož ještě nikdy nebylo dosaženo.

V roce 1993 se zdálo, že bude kariéra Rembrandta díky nehodě ukončena. Na dekorování na mistrovství Německa ho jeden kůň kopl pod koleno, přičemž mu urazil 7 cm kus kosti, která musela být fixována dvěma šrouby. Šance na vyléčení nebyla větší než 50%, ale Rembrandt se sportovní invaliditě ubránil. Po jednoměsíční přestávce oslavil návrat výhrou v Grand Prix Special. V srpnu byl opět členem vítězného družstva na Mistrovství světa a v soutěži jednotlivců byl druhý. V následující sezóně byl drezúrní komisí, na základě výsledků, jednohlasně zvolen jako náhradník pro Atlantu. Nicole však startovat odmítla, alespoň zatím. Krátce nato totiž použila nejasně formulované pravidlo FEI, které jí dávalo právo startovat i v případě, že by nebyla nominována do ekipy. Tím se Rembrandt stal vedle ruského koně Absentha jediným koněm, který se účastnil olympijských her třikrát. Naděje na úspěšné zakončení kariéry se však nenaplnily. V Atlantě se vůbec neumístil a nakonec musel skončit, protože těsně před soutěží kür okulhal. Hodně lidí si myslelo, že se to Rembrandtovi již nemělo dělat. On byl ale úplně zdravý. Přesto se v médiích hodně pomlouvalo a většina si myslela, že je tento 19letý kůň zneužíván, a že se měl rozloučit úplně jinak. Oficiálně se Rembrandt rozloučil 19. října 1996

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA